Teenagerem v Japonsku? Díky go

Vloženo: 07. 04. 2013

Hráč, který se dokázal prosadit do evropské špičky asijské hry go, dnes sklízí plody svého pobytu v Japonsku. Dostat se na první příčky světových i evropských žebříčků totiž bez kontaktu s asijským kontinentem nelze. Zajímavé je, že Ondřej Šilt se stal „Japoncem“ na téměř čtyři roky života ve svých třinácti letech.

Jaký je prvotní rozdíl mezi Evropany a Asiaty, co se týče hry?

V Evropě, potažmo v Čechách jsme spíš takoví hráči. Záměrně neříkám sportovci, protože lidi chtějí hlavně hrát. Hra je baví. Nepatříme k těm, kdo o ní hluboce přemýšlejí jako v Japonsku, kde před důležitou partií tři dny meditují. Tady jdou spíš do hospody a pak na partii. Relaxují tím. Z toho důvodu ani není reálná představa, že by se ve zdejších podmínkách dala založit profesionální škola go. Ale jsou tu projekty zájmových kroužků na školách.

Jak jste s hrou začínal?

Chodil jsem, tuším, do páté třídy, když mi jeden z kamarádů go doporučil. Ze začátku jsem měl pocit, že se mi nedaří. Tehdy nebyly knihy, studijní materiály ani učitelé. Jediná skutečná cesta ke zlepšení hráčů vedla přes Asii – Japonsko, Koreu, Čínu. Tady to nebylo technicky možné. Dnes jsou už profesionální partie ze světa s komentářem výborných mistrů dostupné na internetu. Studijní podmínky se tady zlepšují, přesto nedochází k tomu, že by byli Evropané schopni konkurovat Asiatům, a to zejména proto, že v Evropě jsme ovlivňováni spoustou jiných aktivit. V Asii jsou hráči – děti, co se chtějí stát profesionály – maximálně soustředěni na jednu věc a jsou ochotni a schopni studovat dvanáct hodin denně. Oni jí, spí a studují go. Jejich životní okruh je hodně omezený.

Kdy se to zlomilo u vás?

Zlom nastal v okamžiku, kdy mě vzali na Mistrovství Evropy žáků a juniorů do 12 let. Vyhrál jsem ho a na základě výsledku jsem jel na Mistrovství světa v Číně. V té době jsem vůbec nevěděl, že existují profesionální hráči. Mě zajímala jen hra. Měl jsem třídu 1. kyu, pak následují mistrovské třídy – 1. dan atd. Hrál jsem první zápas s klukem, který měl 1. dan. Říkal jsem si: OK, je jen o jednu třídu lepší. Ale on nebyl 1. dan amatér, byl 1. dan profesionál, i když mu bylo 11,5 roku. Úplně mě rozmetal. Další partii jsem vyhrál a postoupil do semifinále, což se dlouho žádnému Evropanovi nepovedlo. Nakonec jsem skončil čtvrtý a byl to pro mě jako Evropana velký úspěch.

Pak přišlo pozvání do Japonska?

Všimli si mě a nabídli, jestli bych tam nechtěl studovat. Teprve tak jsem poznal, že existují školy go. Moje motivace zlepšit se byla obrovská a přehlasovala maminku, která chtěla, abych zůstal doma. Rozhodující byl jeden z učitelů v Japonsku. Byl to Němec, který měl české kořeny a uměl trochu česky. On mi nedělal tlumočníka, ale bydlel jsem s ním. Jezdil jsem do školy na partie a ničemu nerozuměl. Hrál jsem go a to mě spojovalo s ostatními dětmi, které se taky chtěly stát profesionály. Mluvili na mě a já si psal do notýsku všechna slova. Pak jsem přijel domů, ukázal svému učiteli sto nových slov, Zjistilo se, že padesát jsem si jich zapsal špatně a on mi je vysvětlil. Teď už by si asi člověk těžko představil takovou formu studia. Moje výhoda byla v tom, že jsem byl nejmladší evropský student, co tam kdy byl. Měl jsem tam spoustu kamarádů, byl jsem jejich vrstevník. Rychle jsem se etabloval a po ¾ roce jsem byl schopný komunikovat.

Po 2,5 letech došlo ke změnám – můj učitel měl nehodu a vypadalo to, že pojedu domů. Ujal se mě ale bratr mojí japonské garantky, což byl jeden z nejlepších hráčů v Japonsku. Stal se ze mě tzv. Uchi-deshi, tedy žák, který bydlí u mistra doma, což bylo dříve v Japonsku běžné. Teď už to vymizelo. On byl můj sensei. Měl jsem úkoly, např. jsem musel ostříhat záhony, než si se mnou zahrál. Byla to pro mě velká škola. Byl mi velkým vzorem. Vytvořili jsme si velice dobrý vztah. Dá se říct, že je to takový můj japonský otec.

Jak jste snášel začátky v cizí zemi s tak odlišnou kulturou?

Byli tam ti nejlepší hráči na světě, o kterých jsem četl v knihách. Mohl jsem se jich dotknout a zeptat se přímo na situace, které mě ve hře tíží. Tím, že jsem byl malý roztomilý Evropan, zatahal jsem je za rukáv a poprosil, jestli by mi ukázali, co potřebuju, byli ochotni mi pomoci. Dokonce se mi stávalo, že si mě zavolali a chtěli si se mnou zahrát partii jenom tak. Starším studentům se tohle nedělo, protože oslovit je je mnohem těžší než oslovit kloučka, který tam pobíhá zmateně po budově a neví, kam má jít, protože si není schopen nic přečíst. Byli na mě hrozně hodní a tím mi pobyt ulehčovali.

Dají se uplatnit v našich podmínkách získané vědomosti a zkušenosti?

U nás je jiná situace. V Japonsku máte několik kanálů pouze o go, jako jsou u nás sportovní kanály. Japoncům nepřijde nudné dívat se na goban, kam co deset minut někdo položí ruku a zahraje tah. Pak je záběr na velký goban s komentářem pro diváky, proč hráč zahrál právě takto a jak asi přemýšlí. Tyhle programy mají svoje reklamy, třeba na vytápěné papuče. Sponzoring největších partií zaštiťují noviny, které otisknou vítěznou partii, ale ne celou, třeba jen padesát tahů denně a každý den si je lidé vystřihují a doma si je přehrávají.

Co vás teď čeká ve sportovním světě?

Posledních pět šest let hraju mezi nejlepšími Evropany, momentálně jsem na žebříčku čtvrtý. Českých turnajů se moc neúčastním. Čeká mě Mistrovství ČR a turnaje ve světě, např. Evropská grand prix – série deseti až patnácti evropských turnajů. ME dospělých je zatím jediný turnaj, který mi uniká, který jsem nevyhrál. Poslední dva roky jsem byl vždy v jednom okamžiku druhý a vzápětí jsem to pokopal. Takže spíš hledám odpověď, proč se to děje. Goistická kvalita by tam byla, ale z nějakého důvodu se mi to nedaří. Mám pocit, že je třeba hledat cestu, jak to prorazit. Můžu se zlepšit po psychické stránce.

Co vás na hře stále baví? Čím je výjimečná?

Go rozvíjí logické myšlení a učí správně se rozhodovat. Umění rozhodnout se je klíčové, i proto je hra oblíbená mezi japonskými byznysmeny. Všichni ředitelé velkých společností v Japonsku go umí hrát, hra jim v byznysu pomáhá.

Všechny goisty, kteří hrají dlouho, spojuje, že jsme té hře propadli – okamžik, kdy sedím naproti někomu, oba jsme ponořeni do hry a snažím se odhadnout, kam protivník zahraje svůj tah... Partie, to je jen finální obraz. Nevidíte ty stovky tahů, o kterých ti dva přemýšleli a neudělali je. Druhou stranu přehrajete, protože jste viděli dál. Nejintenzivnější zážitek je, když jste ponořeni do hry a užíváte si ji.

Ondřej Šilt  (photo by Karin Valisova)

Photo by Rity Pocsai

Připravila: Daniela Rígrová

Další informace naleznete na www.goweb.cz a www.egoban.cz, kontaktní osoba: Vladimír Daněk, ČAGO, president@goweb.cz, mobil: 776 010 237